Příspěvek k dějinám sboru ČCE v Litomyšli

Litomyšl je město s protestanskou náboženskou tradicí.  Vždyť už po husitských válkách, které s sebou odnesly katolické biskupství litomyšlské, žilo v našem městě mnoho věřících nekatolického vyznání. Byli tu husitští utrakvisté, ale i členové nové církve - Jednoty bratrské; stavěli si své modlitebny a spolu s katolíky vedle sebe žili v relativní shodě, tj. bez větších konfliktů.

Velmi důležitou roli v rozvoji duchovního, církevního života v Litomyšli hrálo místní panstvo – husitští páni Kostkové z Postupic. Ti se k otázce náboženství stavěli opravdu (v dnešním smyslu) tolerantně a již zmíněné Jednotě bratrské, k jejímuž odkazu se současná evangelická církev českobratrská hlásí již v názvu, dopřávali svobody růstu. V Litomyšli se utvořilo bratrské biskupství, posléze i bratrská tiskárna.

V období před šmalkaldskými válkami (1546-1547) v Litomyšli působila velmi zajímavá a rozporuplná osobnost bratrského biskupa Jana Augusty, původně kloboučníka. Dnes ho můžeme vnímat jako předchůdce ekumenismu a schopného duchovního; pravdou ale také zůstává, že ve své době byl Augusta ostře napadán a neoblíben jak mezi utrakvisty a  katolíky, tak dokonce i v samotné Jednotě.

 Po r. 1547 – po prohře českých stavů zapletených spolu s Jednotou do šmalkaldských válek – ovšem nadešlo dlouhé období pronásledování Jednoty bratrské i pozvolného omezování vlivu utrakvistů. Prohra českých stavů na Bílé hoře (1620) pak znamenala úplný konec náboženské svobody v českých zemích. Král Ferdinand II. Habsburský svým Obnoveným zřízením zemským dokázal prosadit vlastní koncepci státu se silnou absolutisticky vládnoucí osobou krále (– Habsburka) a s jediným povoleným náboženstvím – katolictvím.

Do roku 1781 probíhala v Čechách i na Moravě silná rekatolizace, prováděná zejména prostřednictvím katolických vzdělávacích řádů, jakými byli jezuité či v Litomyšli působící piaristé. Učení utrakvistů a Jednoty bratrské se přesto v mnohých oblastech v lidu udrželo, byť často pouze jako tajná a poněkud tajemná zakázaná víra děděná po otcích.

Když Josef II. vydal roku 1781 Toleranční patent a ten dorazil na Litomyšlské panství, nenašel se v Litomyšli, tedy přímo v místě působení známého piaristického gymnázia, nikdo, kdo by se k některému z nově povolených vyznání přihlásil. Jiná situace ovšem nastala na venkově při městě Litomyšli; velmi silná společenství nekatolíků vznikla záhy po vydání patentu například v Bučině, Českých Heřmanicích, Morašicích nebo ve Sloupnici.

První evangelické sbory vznikaly z právě takových věších vesnických společenství v průběhu dalších pěti let. V litomyšlském okolí se takto zrodily sbory v Bučině – s pastorem pro zámecké panství litomyšlské, ve Sloupnici – s pastorem pro městské panství litomyšlské, či v Proseči (s duchovním novohradského panství). Protestanté z jiných vesnic či později i z Litomyšle samé museli tedy za svou vírou docházet do zmíněných sborů. Pouze v nich bylo navíc ve velmi krátkém časovém úseku postaráno i o - v rámci podmínek daných státem a peněžní situací - důstojné prostory pro nedělní bohoslužby.

Počet evangelíků v Litomyšli narůstal velmi pomalu, přičemž vesměs všichni přibylí se do města přistěhovali či pocházeli z přistěhovalých rodin. Proto až r. 1897 mohlo z iniciativy sloupenského sboru a tamního faráře Bohumila Fleischera proběhnout první setkání a „sečtení“ všech evangelíku litomyšlských, kteří se nato sami sdružili do „Spolku pro zřízení evangelického reformovaného sboru v Litomyšli“, aby se mohli společně těšit ze sdílené víry a z občasných bohoslužeb.

Spolek o 40 přispívajících členech vyvíjel hned od počátku různou činnost, a to se značnou pílí! – Roku 1898 si pronajal modlitebnu – místnost určenou pro vzájemné sdružování při čteném evangeliu i zpěvech s harmoniem, pro vyučování dětí v nedělní škole, schůze evangelických žen a dívek a asi 4x do roka i pro konání bohoslužeb, sloužených zpravidla sloupenským farářem Fleischerem. Dále pak spolek nakupoval evangelické knihy do spolkové knihovny, odebíral protestantské časopisy atd.

Roku 1905 bylo zakoupeno stavení zvané Hrady, které lépe vyhovovalo požadavkům kladeným litomyšlskými evangelíky na svou modlitebnu. K stavení přináležela i rozlehlá zahrada (v které stojí i nynější kostelík a fara).

Spolek se následně r. 1912 změnil v „Evangelickou reformovanou kazatelskou stanici Litomyšl“ (při sloupenském sboru); počet členů ovšem nijak dramaticky nevzrůstal až do roku 1918, kdy v novém samostatném státě ČSR došlo ke spojení protestantů helvetského a augšpurského vyznání, čímž vznikla „Evangelická církev bratrská“ (to jest dnešní Českobratrská církev evangelická). Ta se ukázala být velmi atraktivní a silnou, neboť v poválečném náboženském přestupovém hnutí přilákala na svou stranu mnoho věřících - zejména z řad katolíků.

Již roku 1919 se zástupci kazatelských stanic v Litomyšli a ve Vysokém Mýtě dohodli na povolání společného kazatele – faráře Matějky.  Byl tak zaručen hlavní předpoklad pro rozvoj litomyšlského malého duchovního společenství.

            Počet litomyšlských evangelíků po válce stoupal spolu s jejich činorodostí, dochovaly se například četné doklady o pořádání úspěšných osvětových přednášek. Založení samostatného sboru českobratrské církve evangelické proto na sebe nedalo dlouho čekat, první – ustavující – schůze sboru proběhla pod předsednictvím prvního kurátora Dudychy dne 1.7. 1923. O pouhých pět dní později byla za přítomnosti seniora slavnostně otevřena nová větší a representativnější modlitebna (či již spíše kostelík), nazvaná Husova kaple.

Sborový život se rychle rozvíjel, začalo se kupříkladu scházet sdružení mládeže, a – to zejména – r.1925 byl do Litomyšle z Lysé nad Labem povolán první stálý litomyšlský kazatel, vikář Antonín Werner. Zásluhou obětavé práce staršovstva i řadových členů sboru se ihned mohl zabydlet v nově postavené faře. Do litomyšlského farního obvodu tehdy také přibyla nově utvořená kazatelská stanice v České Třebové.

Werner odešel ze sboru po neshodě se staršovstvem roku 1928, do srpna následujícího roku proto bohoslužby a další duchovní práci obstarával diakon Jan Oliva za pomoci administrátora – bučinského faráře Rudolfa Medka. Poté do Litomyšle z Hronova přišel Bohuslav Hromádka, farář velice oblíbený a schopný, který pro hodnoty a ideály české reformace dokázal získat i místní inteligenci; sbor se během jeho působení značně rozrostl.

Dalším farářem v historii litomyšlského sboru se stal Oldřich Videman z Brandýsa nad Labem. Úspěšně zde působil v letech 1936-1943. Citelnou ztrátou bylo úmrtí prvního kurátora (1923-1943)– Bedřicha Dudychy, učitele na místní řemeslnické škole a všestranně činné osobnosti (dlouhá léta například působil jako jednatel spolku Růžového paloučku u Újezdce na Litomyšlsku, známé kulturní památky). Novým kurátorem se tehdy stal Rudolf Gabriel, další výrazná postava sboru, do té doby pro sbor a předtím ještě pro spolek neúnavně pracoval ve funkci pokladníka.

Oldřich Videman odešel r. 1943 do Borové u Poličky a staršovstvo sboru si tedy zvolilo faráře nového –  Zdeňka Kubíčka z Bukovky u Pardubic. Po druhé světové válce se v důsledku pohybu českého a německého obyvatelstva po celé ČSR zvýšil počet evangelíků v litomyšlském farním obvodu, který se tak stal příliš velikým. Roku 1945 byl proto osamostatněn sbor v České Třebové (prvním duchovním se tam stal J. Bednář z Horních Vilémovic) a dále vznikly dvě nové kazatelské stanice – v Čisté (tehdy ještě Litrbaších; kazatelská stanice zde bohužel brzy zanikla) a v Opatově, kde existuje dodnes. Staršovstvo pomýšlelo dokonce na stavbu nového litomyšlského kostela, lépe vyhovujícího potřebám rozrůstajícího se sboru, ale, ačkoli již za války vznikl z podnětu tehdejšího seniorátního kurátora MUDr. Tardyho stavební fond, na nějž byl shromážděn značný obnos peněz, ze stavby nakonec sešlo - hlavně kvůli špatným poválečným hospodářským poměrům.

 V prvních letech po válce byl počet evangelíků v litomyšlském sboru v dosavadní historii vůbec nejvyšší (statistika z r. 1947 uvádí číslo 1153), v 50. letech se ale vinou nepřízně ze strany státu a komunistické ideologické převýchovy obyvatel bohužel nastartoval trend zcela opačný a nutno konstatovat, že počty věřících na Litomyšlsku od té doby až do dnešních dnů pouze klesají. Farář Zdeněk Kubíček, od r. 1963 zároveň chrudimský senior, stejně jako staršovstvo – s kurátory: Ing. Dr. Josefem Miřejovským (1950-1959), MUDr. Otokarem Tardym (1959-1972) a Janem Vondráčkem (1972-1985) – pečovali o sbor velmi starostlivě, přesto ale nový kazatel – ThDr. Jan Vencovský – přebíral roku 1977 po odstupujícím faráři Kubíčkovi sbor o „pouze“ 950 evidovaných členech.

R. 1985 se kurátorem sboru stal Jan Kubíček a ve funkci setrval do doby nedávné (duben 2003), stále ovšem působí jako náměstek seniorátního kurátora chrudimského seniorátu, do kteréžto funkce byl zvolen roku ?; současným sborovým kurátorem je Emil Vávra. Farář Vencovský odešel do penze r. 1995. Péče o sbor, který má dnes asi 450 členů, byla svěřena (roku 1996) do rukou farářky Věry Pleskotové, předtím působící v Bohuslavicích nad Metují. Paní farářka zastává též funkci náměstka chrudimského seniora. V l. 1996-1997 také proběhla velká rekonstrukce kostela (Husovy kaple) a fary, která byla iniciována a organizačně zaštítěna kurátorem Kubíčkem.

 

(r. 2004 zpracoval Jan Vávra)

 

V Pamětním listě pro účastníky slavnosti k 80. výročí Českobratrského evangelického sboru v Litomyšli, která se konala 23. března 2003, se k faktu (problému?) soustavného úbytku členů sboru vyjádřila stávající litomyšlská farářka Věra Pleskotová:

Roku 1948 měl sbor dvě kazatelské stanice v Opatově a Čisté a celkem 1153 členů v 39 obcích. Dnes po revizi kartotéky má méně než polovinu: 441 členů ve 20 obcích a jednu kazatelskou stanici v Opatově. Jsme tedy svědky nezadržitelného vymírání našeho sboru?

            Je na vině tohoto úbytku jen komunistický režim, který znemožňoval svobodnou práci církví? Jak jsme využili nenadálý dar života v demokratické společnosti? Když se ohlížíme zpátky, život evangelického sboru v Litomyšli se věru nejeví jako vítězné tažení dějinami, o velkých misijních výbojích nemůže být řeč. Při pozorném listování starými záznamy však překvapivě zjišťujeme, že za posledních třicet let je počet účastníků bohoslužeb, dětí a konfirmandů zhruba stejný a výrazně se od dnešního stavu neliší. Aktivních členů je přibližně stejně, jako při té tisícovce papírových členů.

            Ne že by to byl nějaký důvod k výskání, ale na místo skepse a skleslosti se dere vděčný údiv nad tím, že evangelický sbor v Litomyšli přece existuje. Kdyby život sboru záležel na naší opravdovosti, věrnosti, obětavosti, oddanosti věci Evangelia, pak by tu dávno nebyl. Je to zázrak Božího milosrdenství, že tu ještě jsme, že se smíme setkávat při čtení a výkladu Bible, sytit se dobrými věcmi při hostině se svým Pánem. Je to zázrak, že nás Pán Bůh nevyměnil za nějaký onačejší lid. Slitovává se nad námi. Mluví s námi. Vyzbrojuje nás k naději, otevřenosti, ke službě.

A my vděčně zpíváme:

„Radostně smíme chválit Pána, beznaděj už je překonána.“       

 


Kontakt

Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Litomyšli

A. Tomíčka 69
570 01 Litomyšl

461 615 058, 723 902 216